Snímek CASHBACK začínajícího režiséra Seana Ellise měl zajímavou historii. Režisér (a scenárista v jedné osobě) námět zpracoval nejprve do podoby krátkého snímku, který oslovil poroty celkem 6 mezinárodních filmových festivalů, kteří všichni snímek svorně ocenili v kategorii Nejlepší krátký film roku 2004. Jedinou neproměněnou nominací zůstala nominace na Oscara. O dva roky později Ellis námět rozvedl do podoby svého celovečerního debutu a opětovně získal ceny na festivalech na Bermudách a v San Sebastiánu. CASHBACK vypráví jednoduchý příběh mladého malíře Bena Willise (Sean Biggerstaff), který krátce po rozchodu se svou přítelkyní začne trpět nespavostí a aby svůj volný čas lépe využil, začne pracovat na nočních směnách v lokálním supermarketu, kde potkává nejen řadu vpravdě exotických figur, ale i Sharon (Emilia Fox). V rámci nelinearity času film klouže mezi jednotlivými časovými rovinami a vrací se nejen do dětství hlavních postav, ale hlavní hrdina i zastavuje čas a zvěčňuje jednotlivé momenty ve svých kresbách, které postupně získávají námět jediný: Sharon.
Zatímco hudbu ke krátkému Ellisovu zpracování složil Rick Astley, hudbu k celovečerní verzi obstaral (nejen) v našich končinách téměř neznámý britský skladatel Guy Farley (MODIGLIANI), který nejen pro film složil okolo 35-40 minut původní hudby, ale rovněž nově zaranžoval a nahrál árii
Casta Diva z opery Norma Vincenza Belliniho, jež svým klasickým a precizním zvukem vytváří mimořádně stylový kontrast jinak němých scén (hudba, monolog hlavní postavy, obraz) dvojice rozchodů, které podstoupí hlavní hrdina v různých fázích snímku (
viz). Farley pro film rovněž nově zaranžoval a zremixoval písně
Inside a
She.
V rámci původní hudby se skladatel po většinu kompozice pohybuje mezi dvěma základními styly. Nejvíc prostoru náleží poklidným variacím hlavního tématu v podání klavíru, smyčců a pouze střídmě užitých rytmických dechů. Mezi nejlepší zástupce tohoto stylu patří skladby
Frozen,
Drawing,
Pittsburgh a
The Proud Gallery. Tématické momenty jsou v redukované podobě obsaženy i v případě skladeb, které doprovází sekvence představ a vzpomínek hlavního hrdiny a narušují tak linearitu filmu (
Sharon,
Saturday School a
Dust). V těchto sekvencích Farley využívá spíše elektroniku, která je doplněna o dřívější sólové nástroje a decentní orchestrální prvky.
K nesporným vrcholům kompozice patří i dvojice skladeb
Suzy a
The Challenge. Zatímco první překlenuje hranici mezi přítomností a vzpomínkami na hrdinovu bývalou přítelkyni a vrcholí krátkým momentem, jež najdete v záhlaví této recenze, skladba druhá je složena z dvojice sekvencí. Zatímco první třetina této skladby doprovází motivační projev vedoucího supermarketu přesvědčující své podřízené k účasti ve fotbalovém utkání proti konkurenční pobočce, zbytek doprovází finále následujícího fotbalového utkání a poslední slow-motion pokus o alespoň minimální úspěch. V případě
Suzy bohužel nahrávce na atraktivnosti i trochu ubírá inspirace Zimmerovou Journey to the Line z THE THIN RED LINE, jíž CASHBACK místy připomíná svou pozvolna gradující smyčcovou sekcí a podkladovou linií, která kombinuje rytmické perkuse s táhlými elektronickými tóny (rovněž zazní i v
Pittsburgh).
Jedinou sekvenci, která se vymyká zbytku kompozice, představuje skladba
Someone There?, jež získává mírně temnější nádech a namísto dřívější svobody v hrdinou zmraženém světě představuje jeho odvrácenou stranu v podobě izolace a vrcholí atonálním smyčcovým pizzicatem. Celý zbytek Farleyho kompozice však střídá krystalicky čisté a křehké tématické variace hlavních motivů, jež nepostrádají specifickou magičnost. I když CASHBACK díky své odměřenosti a poklidnosti za dosavadním nejlepším Farleyho dílem (MODIGLIANI) místry pokulhává, stále se jedná o mimořádně kvalitní kompozici, která by neměla uniknout žádnému příznivci tradiční symfonické filmové hudby a je třeba vzdát holt společnosti Silva Screen Records, která tento neprávem opomenutý malý klenot vydala na hudebních nosičích s dvouletým zpožděním v únoru 2009.
Lokutus
