Pro debutujícího režiséra, ať již z řad etablovaných herců, či debutanta právě opouštějícího filmovou školu, je vždy jednodušší zaměstnat co nejvíce zkušených a léty prověřených veteránů, kteří jej ušetří řady technických problémů a zajistí plynulost a efektivnost produkce. Pochopil to Bill Paxton, který u svého režijního debutu FRAILTY zaměstnal skladatele Briana Tylera a kameramana Billa Butlera. Pochopil to i Tommy Lee Jones, který po letmých zkušenostech v televizní oblasti zamířil na samotný Olymp, když u svého celovečerního debutu vsadil na scénář oscarového laureáta Guillerma Arriagy, zaměstal osvědčeného kameramana Chrise Mengese a v neposlední řadě ke složení hudby najal Marca Beltramiho.
Své sklony k práci s mexickými nástroji a zvukem dával Beltrami najevo již od počátku své kariéry, konkrétně u snímku THE BICYCLIST, kde byly mexické trubky prokládány až operně laděnou Il Fiora Aria. Roku 1995 následoval televizní seriál LAND'S END, v jehož stylovém rozsahu se našlo i pár dalších příležitostí pro objevování hudby amerických jižních sousedů. O pět let později následovala první Beltramiho velká westernová zkušenost, která bohužel skončila nezdarem, když byla jeho monumentální symfonická hudba pro snímek TEXAS RANGERS odmínuta po jediném dni nahrávání a na jeho místo byl narychlo povolán Trevor Rabin. Beltrami tak musel na svou další žánrovou příležitost čekat téměř pět let. THREE BURIALS OF MELQUIADES ESTRADA rozhodně není tradiční hrdinský western, jakým s jistými výhradami byli TEXAS RANGERS, ale je moderním příběhem s westernovými prvky. Pojednává o přátelství rančera Petea Perkinse a Mexičana Melquiada Estrady, které je přerušeno činitelem z vnějšku, a Pete je následně pozván, aby identifikoval Melquiadovu mrtvolu. Policie nejeví přílišné známky snahy o zatčení vraha a když se Pete doslechne o jeho identitě, donutí jej nejprve exhumovat zvolna se rozkládající Melquiadovo tělo, naložit jej na mezka a pak se spolu s ním vydat do Mexika a umožnit tak Melquiadovi odpočinek v rodné zemi. Pro podobný komorní příběh rozhodně nepřekvapí, že nebyl najat mohutný symfonický orchestr, ale pouze malá skupina hudebníků čítající smyčcový kvintet, tahací harmoniku, 2 nylonové kytary, guitarron, 4 perkusisty, dva hlasy, panovy flétny a mandolínu. Nechybí ani speciální zvuky, mezi nimiž je například obsažen i elektronicky modulovaný zvuk drnkání na kaktusové trny, který je využíván v rámci mexické lidové hudby jako tradiční nástroj.
Základem soundtracku jsou dva jednoduché motivy. První (motiv krajiny) se představí již v titulní Three Burials of Melquiades, kde zazní v provedení mandolíny a elektroniky (dále například v Entering Town, Stalking Mike). Tato skladba mírně připomíná svým pozvolným rozvojem dřívější Beltramiho projekt FLIGHT OF THE PHOENIX a rovněž vytváří podobný efekt odcizenosti prostředí, do kterého je film zasazen. Dalším, tentokrát o poznání přívětivějším motivem je téma vztahu Petea a Melquiada, které je rozvíjeno v průběhu řady skladeb - poprvé již ve druhé Cinco Aňos, v níž má hlavní roli zmiňovaný smyčcový kvintet a strunné nástroje. Dále zazní i ve skladbách Gift Horse, House Building a Goodbye. Jedním z jeho nejefektivnějších využití je finální scéna, doprovázená skladbou Forgiveness, ve které Melquiadův vrah prosí nad hrobem své nechtěné oběti o slitování. Nejnetypičtější skladbou a současně i jednu z nejpůvabnějších představuje čtvrtá Leaving Town (stejný styl je rovněž využit i ve finální Goodbye z části doprovázející závěrečné titulky) mixující na elektronickém podkladě mandolínu, perkuse a panovy flétny dodávající hudbě unikátní aztécký (obecněji exotický, chcete-li) nádech.
Téma přátelství nalezne své uplatnění především v retrospektivních a flashbackových sekvencích v nichž Pete vzpomíná na svůj vztah s Melquiadem, zatímco značná část filmu je tvořena scénami z moderní civilizace. Později jmenované scény jsou podkreslovány hudbou dvou značně odlišných stylů. Tím prvním jsou Beltramiho skladby, jež jsou založeny převážně elektronicky s upozaděnou mandolínou (Mike Runs Off, Can't Keep it Up, Fleeing Illegals, Pete Confronts Sheriff). Tyto momenty jsou diametrálně odlišné od zbytku hudby a experimentálně mísí syntetickou složku s perkusemi, smyčcovým pizzicatem a obměňujícími se rytmy. Pokud už chceme k něčemu tyto skladby přirovnat (kromě již zmiňovaného FLIGHT OF THE PHOENIX), přijdou na řadu především Goldsmithova experimentální díla jako PLANET OF THE APES, MEPHISTO WALTZ a TWILIGHT ZONE, či stylově vzdálenější civilizační thrillery Jamese Newtona Howarda FALLING DOWN a COLLATERAL.
Bohužel tím druhým prvkem, narušujícím plynulost hudby o poznání hůře než Beltramiho experimenty s hudební formou a instrumentací, jsou country songy, jež skutečně nemohly být do instrumentální hudby zamíchány násilněji. Po dvou ívodních instrumentálních skladbách následuje Dwight Yoakam s Fair to Midland, po níž zazní další dvě Beltramiho skladby, aby byly opětovně vystřídány tentokrát Bobbym Floresem s I wonder who'll turn out the light. Takto je v podstatě koncipováno celé album. Pro íčely poslechu by bylo dozajista vhodnější, kdyby nebyly tyto dva styly míchány v jeden nesourodý celek, ale část CD patřila instrumentální hudbě a část songům. Bohužel nestalo se tak, a tak je právě kompilační stránka CD jedním z jeho největších nedostatků. Rozhodně nechci upírat kvality interpretům jako jsou Hank Williams Jr., Freddie Fender a Roger Miller, ale v zájmu stylové čistoty a plynulosti poslechu CD staví tyto vstupy před posluchače značný problém. Po jeho vyřešení představuje THREE BURIALS OF MELQUIADES ESTRADA příjemný a nepříliš poslechově náročný soundtrack, vhodný především k relaxaci, jemuž vyšší hodnocení uniklo pouze přispěním nevhodné kompilace alba. Cílem tohoto malého klenotu zároveň nikdy nebylo strhávat pozornost sám na sebe, ale pouze nenápadně emocionálně podbarvovat vyznění scén. A nutno podotknout, že svým tentokrát nižším nárokům díky střídmé délce (pouze 32 minut instrumentální hudby) a jisté míře osobitosti, invence a originality, dostává skutečně na výbornou...
LOKUTUS
Hudba **** Album *** Zvuk ****
|
